Hodiny na hlavním londýnském vlakovém nádráží odbily půl jedenácté. Bylo prvního září a tudíž se to tu dnes hemžilo studenty a žáky různého věku. Každý chvátal a tak si ke své smůle ani pořádně nestačil prohlédnout podivnou skupinku, kterou tvořila jedna rodina čítající dva chlapce. První z nich s sebou táhl lesklý kufr, stejně tak černý jako jeho vlasy. Druhý držel mámu za ruku a ptal se:
"Proč může jet Sirius do Bradavic už dneska?"
"Zlato, už jsme to doma přece probírali, jsi mladší než Sirius." podotkla matka.
"Ale Walburgo, musíš dodat, že je ale lepší než on," vložil se do rozhovoru Orion, otec Siria a Regula.
Při té zmínce hned Siriovi vyvstaly v hlavě vzpomínky na včerejšek, kdy ho oba rodiče peskovali za to, že označil čistokrevnost rodu za nesmyslnou. Ano, jeho rodina na to byla velice pyšná a tak požadovala i od dětí, aby si toho nadmíru považovaly. Sirius za tyto pitomosti nesnášel téměř celou svoji rodinu, snad jen s výjimkou starší sestřenice Andromedy a strýčka Alpharda. Když se blížil ke zdi, vzpoměl si na to, co mu řekl strýček: " ... A hlavně, hochu, nezapomeň, až budeš poprvé procházet přepážkou, vyslov své největší přání, a ať je jakékoli, vyplní se ti!" Chvíli se rozmýšlel, a než se rozběhl do nástupiště 9 a 3/4 téměř neslyšně zašeptal: "Ať mám někdy normální kamarády!"